Pro správné fungování tohoto webu využíváme soubory cookies. Budete-li pokračovat v jeho prohlížení, souhlasíte s používáním souborů cookies.Pokračovat Více informací    

Diskuse - deprese a strach z okolí

Přeskočit na nejnovější příspěvek
Jana, 6.3.2010 1:13:49, IP: ***.***.215.241, #87425
Dobrý den,
delší dobu mam poruchu a za svůj stav se velice stydím. I když mám mnoho přátel, tak skoro nikdo neví, co mi je. Nechci se v jejich očích ztapnit, protože mám pocit, že když se člověk přizná k tomu, že trpí nějakou duševní poruchou či chorobou, je hned zaškatulkován jako "blázen" . Z toho důvodu navštěvuji různé internetové diskuze a stránky, které se týkají mých problémů. Depresí trpím přibližně rok a půl a přijde mi, že mé stavy se stupňují. Zjistila jsem, že opravdu šťastná dokážu být jen pár dní v měsíci, někdy ani to ne. Vzhledem ke svému věku (je mi 21) jsem se ještě neodvážila navštívit lékaře osobně. Primárně mám strach z toho, že mi doktor nebude věřit atd. Bohužel musím konstatovat, že mé stavy mě nejspíše přimějí k tomu, abych pomoc vyhledala. Nedokážu si představit, že bych takto měla vydržet třeba celý život. Přijde mi velice smutné a depresivní, že již v tak mladém věku trpím takovou poruchou. Pořád mám pocit, že jsem někoho zklamala - v podstatě mi "nic není", neumírám. Na světě jsou přeci lidé, kteří potřebují pomoc daleko více než já a já bych jim měla zabírat místo svými problémy. Ale když večer ležím v posteli, mam sevřený žaludek a cítim velkou tíhu na plicích, obviňuji se ze všech problémů, mam pocit, že nic nedokážu, že všechny kolem sebe akorát obtěžuji, že nejsem schopná navázat normální vztah, protože nejsem normální, byla bych za jakoukoli pomoc vděčná.
Nevím, proč to sem píši, asi proto, že už jsem tak zoufalá a potřebuji se někde vypsat.
Hezký zbytek dne
Ilonecka, 6.3.2010 8:56:27, IP: ***.***.117.27, #87426
Ahoj Jani, myslim, ze se za svuj stav vubec nemusis stydet, taky obcas trpim podobnymi stavy, taky jsem dlouho odkladala navstevu psychiatra, ale cloveka to stejne donuti, jelikoz se ta psychika odrazi na kvalite zivota, a to je prece skoda, ne? Me je tricet a lituji ze uz jsem davno lekare nevyhledala, az pred par mesici! Kazdy mame nejaky problem, jen je treba jej vyresit, tak necekej a navstiv lekare, hmmmm. Jestli chces, tak jeste napis, mej se..... Ilca:-))))))
Hela, 6.3.2010 15:57:22, IP: ***.***.143.93, #87437
Ahoj Jani. Neboj a nestyď se vyhledat pomoc. Já měla podobné problěmy také dlouho. Až jsem pomoc vyhledat musela.Našla jsem pochopení už u obvodní lékařky,později mě poslala k psycholožce.Pokud Ti můžu radit, neváhej a netrap se. Nejsi v tom sama a určitě Ti bude líp. Držím palce, ať to všechno zvládneš.
Hela.
Eva, 7.4.2010 22:06:18, IP: ***.***.52.11, #88752
Několik let jsem se bála v pracovním kole-
ktivu, kde byl výhradně založen na sbírání a
šíření klepů a pomluv. V práci nebylo možné
si najít kamarádku, byla jsem odstrčená, jako
popelka. Cítila jsem se trapně, trpěla jsem
strachem, zda-li za rohem neuslyším o sobě
klepy. A to proto, že mám vadu řeči, včetně
slabého autismu. Když přišel nový zaměstna-
nec, tak mně před ním pomluvily. Stálo mně
to psychické zdraví a sebevědomí. Také když
mně kolegyně zbuzerovala, byla jsem na
zkolabování a točila se mi hlava. Navíc mně
ženské lezly do soukromí i narážkami na můj
intimní život. Kolektiv žen, bývá závistivý, rád
kritizuje, shazuje slabšího a umí ponížit tako-
vou bezbranou duši. Takže hlídat si své sou-
kromí před klepy. Navíc takovým babám být
ochotná ve všem a dávat jim své srdce, vede
k drbům, že je člověk praštěný a chudák.
Dodnes se cítím méněcenná a mentálně
znehodnocená. Celé mládí jsem byla zakřiklá.
KIK, 1.6.2010 9:50:03, IP: ***.***.232.93, #92293
Hoj holky,
to co popisujete je sociální fobie. Dá se léčit. Ty různé situace, které popisujete , prožívá hodně lidí. Hlavně byste se neměly uzavírat někde doma, izolovat se od ostatních. Já mám občas také tuhle fobii. Svoje okolí také pokládám za dost nelítostné, ale bojuji statčně s tím pocitem, protože jinak bych zůstala sama "mezi lidmi ". Člověk, kterého teď potřebujete je určitě psycholog. Ten Vám dobře poradí, jak z toho ven. Ono to naše okolí není tak špatné, my ho jenom jako špatné a nepřátelské nebo nebezpečné vnímáme, a proto se cítíme tak, jak se cítíme. Ženské pracovní kolektivy jsou hrozné. Bývala jsem dříve účetní, pak vedoucí účetní, pak ekonomický náměstek... Ale bylo úplně jedno, na které pozici jsem byla. Na každé jsem měla problémy s tím, že se jednalo výhradně nebo s malými výjimkami o ženské kolektivy. Když jsem pracovala v technologii mezi mužskými, tak jsem tyhle problémy neměla. Také jsem zjistila, že dost velkou roli hraje velikost města, ve kterém pracujete nebo žijete. Praha je trochu na tohle lepší než třeba krajská města. Nejshorší jsou maloměsta - tam už vůbec nemáte před tím kam utéci. Ale bezzbranné nejsme. Bezzbrannost a odevzdanost špatnému "osudu " je
pozice, kam nás chce okolí dostat, protože jsme lépe ovladatelné a líp se po nás dá "jezdit " a dělat nám na hlavu. Pak se takové okolí také dost dobře baví, jak s námi dokáže manipulovat. A hlavně, jak jsme blbé, že jdeme všude "se srdcem na dlani ". A to blbé jsme, protože jsme více zranitelné. Naše okolí, i když není tak špatné, jak ho vidíme, ale zase není tak dobré, abychom do něj chodily nedostatečně vyzbrojeny. Čím více se snažíme,nějak se dostat mezi ty lidi kolem nás, tím hůř pro nás. To chce nejdřív dobrou přípravu. To okolí totiž pozná, že se vlastně bojíme a hned nám začne skákat po hlavě a my z toho pak máme fobky nebo depky. Tady je fakt nejlepší a nejúčinnější začít u sebe a nacvičit si prostě role jako herci. To nemá nic společného s neupřímností nebo přetvářkou. Je to jen nácvik sociálních dovedností, které nutně potřebujeme, abychom se mohly nenápadně včlenit mezi lidi a nebyly terčem jejich posměchu za kdeco, co uděláme. Já jsem třeba dyspraktik zrovna v oblasti sociálních dovedností. Tak že mám také o zklamání dost postaráno. Tak napište. AHOJ KIK
Jája, 1.6.2010 21:18:02, IP: ***.***.123.2, #92348
Ahoj Jani, chápu, jak Ti je, já se s podobnými problémy potýkám už dlouho. Je mi přes 30, vystudovala jsem VŠ a pracuji ve zdravotnictví. Tudíž vím, co mi je a taky se za to stydím. Mám maniodepresivní psychozu, zatím "zvládám". Začlo to už na základce. Výška v poho, kromě manželství a rozvodu se studentskou láskou. Druhé manželství, hrozná tchýně, samolibá, hypochondr. Po porodu dětí se dostavila laktační psychóza, řešena s gynekologem i psychologem. Manické stavy řeším budováním kariéry, depresivní často alkoholem a léky. A teď se drž, pecka - mám rakovinu. Co teď? Najednou se to v tobě mele, chceš stihnout toklik věcí, než umřeš a přitom ta hrůza, že už nestihneš nic! Kamarádi Tě litují - děs, manžel je na dně- běs, rodiče naříkají - buď statečná - otřesné a děti - ty nesmějí nic tušit. Tak si prosím něksy vzpomeň na můj příběh. Neštěstí jiných potěší a povzbudí.
KIK, 2.6.2010 15:47:57, IP: ***.***.230.135, #92415
Ahoj Jájo, když takhle píšeš, tak tě strašně obdivuji, že s těmi problémy, které jsi měla a máš, máš třeba takový názor na život. Jiný by se schoulil sám do sebe a čekal, až si pro něj "ta zubatá " přijde. Dost nemocných lidí trpí manio- depresivními stavy, a to nejen ti, kteří mají takhle vážnou nemoc jako ty. Stačí třeba jen chronická a těžko vyléčitelná nemoc nebo chronická nemoc s nepříjemnými symptomy a pod. a
ti nemocní začnou šílet, že nic nestíhají, udělají spoustu plánu na krátký čas... a pak jsou frustrováni, že nic z toho, co si předsevzali nestíhají
...nastoupí deprese... z té se nějak dostanou ... a zase manie a pořád dokola. Mě už to také jednou potkalo, ale byl to zcela vyjímečný stav. Trval sice asi půl roku, ale pak jsem to uzavřela s tím, že se přece neuštvu a to, co nedokončím nebo neudělám za mne může dokončit nebo udělat někdo jiný. Došla jsem k závěru, že nikdo není nenahraditelný.
Týkalo se to i mého tenkrát asi tříletého syna. Normálně si matka myslí, že je pro dítě nenahraditelná, a když je vážně nemocná nebo smrtelně nemocná, tak ji pronásledují takové myšlenky, co bude s dětmi...Ale já jsem to uzavřela tak, že se určitě někdo najde, kdo by se o mé dítě postaral, kdyby se se mnou něco stalo.
Je dobře, že existuje tato diskuze. Protože člověk se občas opravdu potřebuje s někým "podělit ". Já říkám, že sdílené štěstí je dvojnásobné štěstí a sdílené neštěstí je poloviční neštěstí.
Bezdice, 10.7.2010 22:26:43, IP: ***.***.138.188, #95852
Ahoj lidičky.Léčím se s depresí šest let.Někdy je líp a někdy zase hůř.Teď jsem po mateřské a scháním si práci.Problém je,že jít mezi cizí lidí nedokážu.Nechci s tím rodinu zatěžovat ,ale jsem z toho zoufalá.Máte někdo podobný problém a jak ho řešíte?
KIK, 11.7.2010 10:10:10, IP: ***.***.208.17, #95868
Ahoj, možná nemáš ani tak depresi jako sociální fobii, která pak vyústí v depresi. Hlavně také jsi byla na mateřské a po odchodu z mateřské se většina z nás cítí stejně, jako že vypadla "ze společnosti " tím, že vlastně od dítěte nemohla nebo s dítětem nikam nemohla. Já ten pocit zažila třikrát, takže můžeš věřit zkušené. To poslední dítě bylo trochu jiné, měla jsem ho v době, kdy už jsem podnikala. Já, až teď zlikviduji
své podnikání, budu na tom podobně. Osmnáct let jsem byla doslova uvězněna s dětmi a papíry - účetními doklady mé klientely v paneláku na obludném sídlišti. Teď si budu hledat jiný zdroj příjmů a budu muset mezi lidi, to bude nářez. Tak si představ mých osmnáct let proti tvým řekněne třem letům- nevím, jak dlouho jsi byla s dítětem nebo s dětmi doma. Určitě to ale zvládneš. Jestli tě ty deprese chytly v souvislosti s mateřskou dovolenou, tak takové deprese chytají více než každou druhou ženu, takže nejsi vůbec žádná výjimka. Ty ženy to po odchodu z MD zvládly, ale pokud máš fungující rodinné zázemí, tak se o něj klidně a bez ostychu opři. Copak jsi jenom kuchařka, pradlena a s prominutím "matrace " ?
Jestli se na sebe díváš takhle, tak by to chtělo změnit pohled sama na sebe. Třeba si položit otázku : Proč bych já neměla právo také něco od rodiny požadovat, když pro ně všechno dělám a zabezpečuji jim svoji prací, i když v domácnosti, pohodlí ? Copak to není práce - starost o děti a domácnost ? Takže nemusíš být zoufalá. Já to například probírám se svým starším synem a snachou. A vůbec se nijak nežinýruju. Já jsem se o syna starala, nechala ho vystudovat, ještě teď mu někdy pomáhám. Tak se na něj taky klidně obrátím a na snachu také.
Ahoj a moc si to neber. KIK
zdravka, 15.7.2010 14:28:45, IP: ***.***.84.120, #96289
Ahoj kik,píšeš mi z duše. Pracuji v ženském kolektivu. Mám problém s tím, že se velmi dlouho učím novou dovednost. Udělám vždy vše 10 x něco špatně než se to naučím. Mám svou práci velmi ráda, ale pořád se kontroluji, zda jsem něco neudělala špatně a v té své křeči dělám o to víc chyb a tak pořád dokola. Kolem mě jsou ty rychlé, šikovné kolegyně a já lempl mezi nima. Takže jsem zárukou průšvihů. Pak i když to neudělám, jsou chyby automaticky na mě. "pohoda". Kolegyně mi dnes říkala,že to je ono, proč dělám chyby. Bojím se a můj strach živí sebevědomí kolegyň. děkuji za tvé řádky.
zdravka, 15.7.2010 14:39:01, IP: ***.***.84.120, #96290
Ahoj Jájo, nevím, zda budeš číst tyto řádky, ale myslím si, že ti rozumím. Pracuji ve zdravotnictví. Rozpadá se mi druhé manželství a pokuď nezaberu, tak přijdu o práci. Můj problém, je hrozné dětství (otec alkoholik, oba rodiče mě nechtěli a celý život mi to vyčítali, že tu jsem, velmi mě mlátili....(. Mé sebevědomí je na nule. Pracuji na operačním oddělení a já se pořád bojím, že něco opomenu. Ve svém strachu vždy na něco zapomenu a tak se to zhoršuje. Opravdu se bojím, že přijdu o místo. Taky svůj smutek, chci utopit ve studování na VOŠ. držím ti palce,Jinak je ten tvůj příběh podobný mému. Nepotěšil,ale spíš povzbudil v tom, NĚCO s tím dělat, pokuď to snad jde.
KIK, 15.7.2010 21:30:04, IP: ***.***.1.163, #96347
Ahoj zdravko, Nemáš nág´hodou diagnozu ADHD (LMD) nebo dyspraxii ? Jestli jo, tak napiš nebo nějakou jinou specifickou poruchu učení. To zvládám, to bych ti mohla poradit. Ahoj KIK
KIK, 16.7.2010 9:42:15, IP: ***.***.1.163, #96433
Ahoj zdravko, být nechtěným dítětem a ještě mít někoho z rodičů alkoholika, to je příšerný vklad pro budoucí život. Ty vlastně vůbec nemáš žádný kvalitní model, jak má vypadat normální rodina, kde jsou děti chtěné, opečovávané až hýčkané. Můj otec strávil útlé dětství po dětských domovech - těch prvorepublikových a pak ho adoptovali moji "prarodiče ".Jako kluka někdy před válkou. Takže on ten model také vlastně dobrý neměl a moje matka také neměla ze své rodina úplně dobrou představu. Já i moje sestra jsme byly děti chtěné a naši se o nás dobře starali. Ale ... otec trpěl a trpí nějakou psychickou poruchou nebo chorobou - u nás se "otcovy nervy " skloňovaly doslova ve všech pádech. A navíc otec byl ateista a matka věřící evangelička, takže kolenm otce se chodili "po špičkách " na jeho nervy se musel brát zvláštní ohled a na to, co rozhodl zvláštní zřetel, i kdyby to byla největší pitomost na světě. Ono to vypadá, že jsme se měli vlastně dobře, ale i dysharmonii tohoto typu člověk jako dítě vycítí, natož pak to, čím jsi prošla ty.AHOJ KIK
Naďa, 8.2.2012 9:58:00, IP: ***.***.226.158, #159154
Dobrý den již 13let trpím depresí a strachem.Jsou to nepříjemné stavy brala jsem již mnoho léků a moc mi to nepomáhá.dřív jsem na tom byla dobře a poslední dva roky se stím potýkám znovu.Beru dlouhodobě xanax ten už mi také nezabírá na zklidnění a antidepresiva vandoxan.Doktor neví jak už by mi pomohl.přes 3měsíce už s tím marodím a nemůže s tím vrátit ani do práce.Prosím o radu .
Džoli, 28.2.2012 14:07:10, IP: ***.***.220.182, #159690
Naďo, co takhle psychoterapie? Nebo něco modernějšího, jako je regresní terapie, kineziologie, rodinné konstelace. Taky pomáhá pohyb, cvičení, jóga, tai-chi...
        Předchozí   12      Následující
Přidat příspěvek k tématu deprese a strach z okolí
Jméno či přezdívka:
E-mail:
Nadpis:
Text příspěvku:
Upozornění: Je zakázáno vkládat příspěvky odporující českým zákonům, např. vyhrožování usmrcením nebo újmou na zdraví (viz § 353 Nebezpečné vyhrožování), případně jakékoliv nabídky nebo poptávky po kterýchkoliv léčivých přípravcích. V případě příspěvků odporujících těmto pravidlům i ostatním platným zákonům veškeré informace vedoucí k identifikaci Vaší osoby předáváme Policii ČR, případně Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv.
Aktuálně v diskusích
dnes2:37
1 558 reakcí

dráždivý tračník

Finding a genuine provider of financial instrument is very challenging but we are certified Financial Instrument providers in Ireland. Presently,... (zkráceno)

Hugh
včera23:40
385 reakcí

MINERVA

Contact cyberhackpros@gmail.com if you suspect your spouse cheating on you and acting suspicious they helped me in hacking my husbands phone and all... (zkráceno)

suzan
včera22:29
1 249 reakcí

sarkoidoza

Affordable Loan Offer (((( helmondkazimloans@gmail.com)))) Do you need a loan? Do you need financial help? Does your firm, company or industry... (zkráceno)

mrs joy
včera22:25
173 reakcí

Patní ostruha

chlamydie dokáží žít v malých nenápadných koloniích téměř ve všech orgánech, jsou příznaky nemoci velmi nespecifické, často se jedná o velkou... (zkráceno)

Anonym
včera20:40
404 reakcí

Guillen-Barré syndrom

Hanko S, taky se mi stalo, že jsem byl anonymisován... nejsi sama. Únavnost jsem pociťoval asi tak půl roku po svém "znovuvzkříšení. Pak už ne.... (zkráceno)

Vratislav
Přihlaste si odběr našich novinek:
E-mail: 
Z odběru se můžete vždy odhlásit na této stránce.
(c) 2005-2013 Abeceda Zdraví s.r.o.   | Reklama | Návštěvnost měří NetMonitor | Prohlášení