Diskuse - Fobie z řízení auta

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.

Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.