Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznete zde. Rozumím    

Diskuse - Fobie z řízení auta

pavlína, 6.10.2008 17:35:13, IP: ***.***.214.48, #63916
Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.
pavlína, 6.10.2008 17:35:24, IP: ***.***.214.48, #63917
Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.
pavlína, 6.10.2008 17:35:35, IP: ***.***.214.48, #63918
Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.
pavlína, 6.10.2008 17:35:46, IP: ***.***.214.48, #63919
Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.
pavlína, 6.10.2008 17:35:59, IP: ***.***.214.48, #63920
Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.
pavlína, 6.10.2008 17:36:09, IP: ***.***.214.48, #63921
Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.
pavlína, 6.10.2008 17:36:20, IP: ***.***.214.48, #63922
Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.
pavlína, 6.10.2008 17:36:36, IP: ***.***.214.48, #63923
Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.
pavlína, 6.10.2008 17:36:48, IP: ***.***.214.48, #63924
Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.
pavlína, 6.10.2008 17:37:03, IP: ***.***.214.48, #63925
Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.
pavlína, 6.10.2008 17:37:14, IP: ***.***.214.48, #63926
Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.
pavlína, 6.10.2008 17:37:27, IP: ***.***.214.48, #63927
Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.
pavlína, 6.10.2008 17:37:42, IP: ***.***.214.48, #63928
Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.
pavlína, 6.10.2008 17:37:52, IP: ***.***.214.48, #63929
Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.
pavlína, 6.10.2008 17:38:11, IP: ***.***.214.48, #63930
Moc zdravím všechny účastníky této diskuse. Autoškolu jsem udělala před 20 lety, a nikdy jsem nejezdila, ostatně jsem to nepotřebovala, bydlela jsem a pracovala ve městě. Jenže pak přišly děti a vysněný domek na vesnici. Brzy jsem narazila na tvrdou realitu, tj. autobus do města ráno a pak až odpoledne, vlaková zastávka 1 km od vesnice. Cesty s dětmi k lékaři a na zájmové kroužky do 5 km vzdáleného města se staly celodenní akcí. Manžel zakoupil ojetinu s automatickou převodovkou, a já začala pod jeho dohledem v podstatě úplně od nuly. Na tachometru 10, v očích smrt, před protijedoucími auty jsem měla tendenci padat do příkopu. Cyklista přede mnou - nepřekonatelná překážka. Za nějaký čas jsem se odvážila ( s manželem) do města. Na kruhácích a semaforech na mě troubili trapní frajírci ve služebních autech, kteří se tvářili, že to nejsou auta služební, ale jejich soukromá. Asi 20 krát jsem si projela s manželem trasu asi 12 km, do města k obchoďáku, tam zaparkovat, a zpět. Konečně jsem se jednou odhodlala vyjet sama, třásla jsem se jako ratlík, a jela pomalu jako šnek. Zvládla jsem vše nad očekávání dobře, nakoupila jsem ve městě a domů se vracela jako "king". Ovšem, v poslední vteřině a na posledních metrech mojí výpravy jsem selhala - odřela jsem auto o bránu. Manžel nad svým auto-miláčkem málem plakal, nechal ho hned opravit ( bylo to dost drahé) a přikázal mi, že už nikdy nesmím nabourat. Tímto se to ve mně opět vše zašprajclo a už se nedokážu sama autem nikam vydat, opět jezdím jen s manželem a třesu se jak zimnice.Nevím, jak to překonat, kdybych tenkrát nenabourala ta vrata, asi už bych byla skoro-řidička. Všechno dobré Vám přeje P.
        Předchozí   1 .. 78910111213 .. 175      Následující
Přidat příspěvek k tématu Fobie z řízení auta
Jméno či přezdívka:
E-mail:
Nadpis:
Text příspěvku:
Upozornění: Je zakázáno vkládat příspěvky odporující českým zákonům, např. vyhrožování usmrcením nebo újmou na zdraví (viz § 353 Nebezpečné vyhrožování), případně jakékoliv nabídky nebo poptávky po kterýchkoliv léčivých přípravcích. V případě příspěvků odporujících těmto pravidlům i ostatním platným zákonům veškeré informace vedoucí k identifikaci Vaší osoby předáváme Policii ČR, případně Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv.
Aktuálně v diskusích
dnes0:11
1 reakcí

Nedostatek železa

Dobrý večer, před měsícem mi vyšel nedostatek železa při odběrech a na doporučení jsem si koupila tablety železa. Nedělají mi ale dobře, hledám... (zkráceno)

Elena
dnes0:03
451 reakcí

moroznik

A Vy ste ho brali p. Oľga? Ci a aké máte skúsenosti.. :) No dobre, potom ako je to s jedením? Ak ráno beriem liek, za akú dobu môžem užiť moroznik a... (zkráceno)

Anonym
včera11:20
147 reakcí

vyčerpáni,unava,oslabena imunita

Od kolika let je ta betula vhodná ?

Lenka
4.4.18:53
562 reakcí

zkušenosti s léčitely u rakoviny

Richard Šiffer je zloděj, pozor na něj

Lucie
4.4.14:32
1 reakcí

čiím se zabavujete u OCD ----- MYŠLENKOVÉ------

Dobrý den čiím se zabavujete při myšlenkové + panikách ....? Nenií zde náhodou z Hradce Králového ke psanií prosiím .......Tereza

TEREZA
Přihlaste si odběr našich novinek:
E-mail: 
Z odběru se můžete vždy odhlásit na této stránce.